Prskavky pomalu zhasínají

Prskavky pro mě vždy byly jedním ze symbolů Vánoc. Jako malá jsem je zbožňovala, stačil malý plamen a ony se rozzářily a osvětlily prostor kolem mě žlutou a zlatou barvou, ale každá růže má své trny, jak jistě víte. Nebyla jsem jediná, která se bála, že ji malé jiskry popálí. Jejich krása a rodost z nich, byla silnější než můj strach. Za těch pár momentů štěstí mi to riziko zkrátka stálo, a tak jsem je držela v konečkách prstů a nemohla od nich odtrhnout oči.

Když nad tím přemýšlím teď, ani ne o tolik let později, dochází mi, jak moc jsou prskavky podobné našim životům. Začnou zářit, jakmile se rozzáří jejich první životní jiskra a jiskří až do konce jejich délky. Některé prskavky jsou dlouhé a svítí dlouho, jiné zhasnou za pár desítek sekund - ne všem je bohužel určen dlouhý život. Občas se stane, že prskavky v průběhu zhasnou a je potřeba jim pomoct, předat jinou jiskru z další prskavky, aby opět ožily. Díky tomu prskavky můžou svítit dál a pomoct třeba zase jiné, dokud tu bude jedna pro druhou, tak mají šanci. Může se ale stát, že prskavka dohoří, nebo se ji nepodaří znovu zapálit... Sice je to smutné, ale stává se to a my ten fakt musíme přijmout. Občas jiskří více, občas méně, to záleží na tom, jestli je větrno, nebo je počasí klidné. Žádné prskavky nejsou ale stejné a nemají stejné podmínky, všechny si pouze přejí zářit, jak nejlépe dovedou.