Další kapitola k mé knize byla dopsána a já byla opravdu nešťastná, kam se příběh mé hlavní hrdinky opět upnul. Bylo mi to tak líto... Jak mohu být ke své hrdince takhle zlá? Proč jí to dělám tak složité? Mám ji přece ráda, ne? Určitě ano. Ale jejímu příběhu dávám nějaký směr z nějakého důvodu. Tedy alespoň myslím. Tak to přece autoři dělají, ne? Snaží se svým postavám způsobovat co největší problémy, chystat jim co nejtěžší zkoušky, jsou k nim krutí. Způsobují jim psychickou i fyzickou bolest, která je nutí padnout na kolena. Snaží se je dostat na dno. A až poté, co si s nimi přestanou hrát, jako děti s fotbalovým míčem, se začne jejich život nějak naplňovat štěstím.
Nevím, jestli na sebe mám být naštvaná. Přece jenom jsem za všechno její utrpení zodpovědná já. Omlouvám se ti za všechno, co jsem ti způsobila, ale opravdu jsem snažila, nechtěla jsem dopustit, aby ses cítila takhle, nechtěla jsem pro tebe nic špatného, přála bych si, aby byl tvůj život krásný, jako nejjasnější hvězdy, ale ne vždycky se to všechno vyvine tak, jak bychom chtěli a já, ačkoliv jsem chtěla, aby má hrdinka prožila krásné dětství, nejužitější mládí, záživnou dospělost a klidné stáří... Jsem zkazila vše, co jsem mohla a ona se teď trápí a přemýšlí, co udělala špatně. Nebyla to tvoje chyba, ale moje. Promiň mi to, ale alespoň je teď tvůj příběh něčím originální.
Se slzami v očích jsem telefon na chvilku odložila, abych si od psaní své autobiografie na chvilku odpočinula. Nechápu, jak jsem tohle všechno mohla zvládnout a zjištění, že mě to nejhorší možná ještě čeká je deprimující.
Commenti